Maličká
Můry míjejí souhvězdí světel uličních,
plakáty krásek na cestu jim svítí,
v ulici k nádraží jedna za sklem se stydí,
nechtěla pózovat, jen peníze jí chybí,
nechtěla, nechtěla
a kdo jí to teď věří,
můrám je ukradené, do koho narazí.
Ten starý fotograf byl milý, slávu slíbil,
v ulici k nádraží teď jedna za sklem vidí,
že není síly, která ji očistí.
Není, neočistí,
i zrcadlo se špiní,
když zkouší otřít ho, stříbro ji zamrazí.
Zas můry dotírají na lampy nádražní,
a malá za sklem pláče navzdory ostatním,
ztratit své slunce je labyrintem žití,
ztratit a nehledat je špínou světa lidí,
motýlů osleplých, co jenom sebe vidí.
V nádražní čekárně se malá holka schoulí,
rohová lavice je hotelový sen,
reklamní vitrína loví malé můry,
světlem, jež oslňuje bílou mlhou davy,
maličkou nespatříš,
noc je její den.